Přála bych si na chvíli zastavit. Zapomenout na všechny úkoly, povinnosti, ten zběsilý zmatek v hlavě. Vnořit se do kouzelného světa, kde nemusím nic – jen být, dýchat.
Ale letos to není opět možné. Každý den sedám do auta a mířím k doktorům. Moje dcera bojuje, a já s ní. A zatímco hledám způsoby, jak jí být oporou, uvědomuji si, že nemám prostor ani klid, který bych tolik potřebovala. Nemám prostor se zastavit, nadechnout a zůstat. Nemám prostor křičet, brečet, vztekat se a bát se nahlas. Musím držet tvář síly, být oporou a pevným bodem v bouři.
A tohle není jen o nemocnici, o cestách k doktorům, o nekonečných starostech. To je o životě. O životě, který jsem si nikdy neudělala prostor na "Žít v klidu". Pokaždé, když se pokusím zpomalit, cítím, že něco ztratím. Že mi byznys uteče. Že už se nevrátím. Že pokud nezvládnu všechno, přijdu o všechno.
Nyní pochybuji. O sobě, o své práci, o výsledcích a o své síle. Chci křičet, že už nemůžu. Že to nezvládám, že potřebuji pomoc, ale nekřičím, pracuji a věřím, že jednou přijde klid. Zasloužený klid.
Ženy se mě často ptají: „Koučování? To nepotřebuju. Já to zvládnu sama.“ Možná je to pravda. Možná jsme my ženy zvyklé zvládnout vše, dokud nám pod nohama hoří podlaha.
Ale já už nechci jen zvládat. Už nechci být ta, která všechno zvládne, vydře, a září. Chci změnit ten příběh. Sobě i ostatním ženám. Protože zastavit se není slabost. Říct si o podporu není selhání. Přiznat si, že je toho moc, neznamená, že jsme méně schopné.
Letos chci pro sebe něco jiného. Klid, který nepřijde jako odměna za to, že jsem všechno stihla. Ale klid, který si dovolím. Bez podmínek. Bez „až potom“. Bez dřiny, která by ho musela vykoupit.
V dnešním světě, kde je tempo neúprosné a úkoly se nikdy nevyčerpají, je pro mě klid mnohem víc než jen absencí stresu. Je to místo, kde najdu svou rovnováhu a prostor pro zastavení. Kde můžu zažít opravdovou radost z existence. Kouzelné místo plné energie. Nejde o peníze, není to o vnějších podmínkách. Klid je vnitřní stav, který nám umožňuje být v přítomném okamžiku, soustředit se na to, co je pro nás opravdu důležité, a nechat vše ostatní plynout kolem nás.
Proč je pro ženy tak těžké zpomalit, nechat to být, říct „já to nezvládnu“? Možná proto, že máme hluboko v sobě zakódováno, že musíme vše zvládnout, dokázat to. Možná je to podvědomá snaha se vyrovnat mužům, uspět. Možná je to věčný konflikt mezi ženskou křehkostí a ženskou sílou. Možná je to vnitřní křehkost zabalená do pancéřového pláště super ženy. „Musím to vydržet, musím to zvládnout, musíme to dokázat, být na sebe hrdé, být vzorem našim dětem a až pak si zasloužím klid.“ Ale klid není odměna za výkon. Klid je stav, který si dovolíme. A když si ho dovolíme, přichází síla, která nám dává odvahu zpomalit, požádat o pomoc, přiznat si, že toho máme moc.
Rok 2024 je pro mě rokem změny. Změny v tom, jak přemýšlím o sobě, o práci, o životě. Uvědomuji si, že není potřeba vše zvládat sama. Je v pořádku se zastavit, požádat o pomoc a dát si prostor na to, co je opravdu důležité. Klid není něco, co musím vybojovat. Klid je něco, co si dovoluji. A když si ho dovolím, přichází s ním síla, která mi umožňuje být lepší nejen pro sebe, ale i pro ostatní.
Pokud máte pocit, že jste na hraně, že už nevíte, jak dál, nebo že si nemůžete dovolit zpomalit, možná je čas začít měnit příběh. Není potřeba čekat na konec roku nebo na to, až se všechno „vyřeší“. Klid, který hledáme, je vždy k dispozici, pokud si ho dovolíme. Tento rok si ho dávám. A vy? Chcete si ho dát taky?
Přeji Vám Klidné Vánoce
Vaše Mirka
Comments